Říjen 2015

17.10.

17. října 2015 v 17:16 Německo


Tak jsem tu dnes měsíc.
A jak vypadá můj den?
Většinou následovně:
-> Vstávám před 7. hod. ráno, abych byla v 7. v kuchyni.
Vyndavám umytý nádobí z myčky.
Připravuju snídani pro chlapečky a maminku. A pro mě. Ale většinou to jim při poklízení kuchyně. :D Tzn. stírám linku, dřez, otírám skříně, poklízím rozházené hračky...Nebo krájím brambory apod. na oběd.
Po pů 8. jde ten starší chlapeček do školky. Mně předá Jana mladšího, se kterým si hraju, nakrmím snídání. Pak si zase hrajeme. Asi po dvou hodinách, co se vzbudil a já vidím, že je unavený, dávám ho do kočárku a jdeme ven. Jezdím s kočárkem, dokud neusne. Pak si buď sednu na lavičku nebo pokračuju v chůzi.
Když se vzbudí, jdeme domu.
Následuje svačina, hraní, přebalení...
Málokdy připravuju oběd já, protože musim důkladně dohlížet na malýho. A tak to připraví Jana.
Pak zase ven.
Oběd.
No, jsem opět s Kubou. Po 15. hod. přijde Štefan. Tak bývám buď s oběma nebo jen s Kubou či mám třeba na hoďku volno. Pak pokračuju v hlídání do 18-19. hod. nebo jdu na kurz.
Někdy hlídám i večer, zatim do 21. hod.
-> Jinak po hlídání, kdy následuje mý volno, se jdu osprchovat, poklízim pokoj, dělam si masku, jsem na pc, čtu a jim. :D
V sobotu nebo neděli mívám po obědě do večera volno a to buď odpočívám v pokoji nebo jdu do města. Sama samotinká. Teda, už jsem byla i s německým kamarádem, ale to je taková historka veselá...:D Prostě si večer čekám na tramvaj a najednou ke mně přiběhne kluk, který vypadá ještě mladší, než já, že se mu líbím, tak za mnou musel jít. Tak jsme se dali do řeči, vyměnili číslo a o týden později zašli do mekáče. :D Pořád jsme se smáli, připadala jsem si jak zfetovaná. Moje němčina je na tom fakt blbě. :D No, další týden jsme se zase sešli v mekáči. Vybafl na mě u pokladny, když jsem si kupovala zmrzku a povídá mi: Co kdybys mi koupila kafe, když ti dělám učitele němčiny? Jsem mu totiž minule říkala, že je můj učitel němčiny a on to vzal asi doslova. :D Ehm. Tak jsem mu to koupila a cítila se divně. :D A za něho taky, ale on byl kupodivu v klidu a pak si na kafi šmakoval. :D Od té doby kamaráda nemám. :D
Tak, to by bylo asi vše, co jsem chtěla napsat. :D Příště se rozepíšu buď o jiných věcech, jaký je to na kurzu, jak to zvládám, co s malým dělám...anebo popíšu, co jsem dělala...jak se mi bude prostě chtít. :)
Mějte se hezky.

Dnešní procházka

11. října 2015 v 14:41 Teď a tady
Vezu kočárek, ve kterém spinká malý chlapeček.
Cesta je kamínková, což způsobuje drncání kočárku a díky tomu malé batole dobře usíná.
Zabočím doleva a pokračuju v procházce.
Po pravé straně stojí oranžové, velké, moderní byty.
Po levé straně roste spousta stromů obsypaných barevným listím.
Tolik barev na jednom místě při pochmurném počasí.
Nad hlavou prolétne letadlo.
Způsobí hluk.
Mimčo otevře očka.
A je po spánku, pomyslím si.
Vzápětí však opět usíná.
Jdu pomalu.
Vdechuji čerstvý vzduch.
Koukám do mobilu.
V poznámkách popisuju, co se zrovna děje.
Budu radši vnímat okolí a dopřeju tak relax nejen zrakovým a čichovým vjemům, ale i duši.

10.10.

10. října 2015 v 14:45 Německo


dobré odpoledne!

Od 9-12 jsem hlídala a teď mám už jen volno. Měla jsem v plánu si číst, usnout, probudit se ve 4, jít do města, nakoupit co potřebuju, projít se, zajít sama na kafe, jet zpátky domu, na skype, číst si a spát.
No. Bude to hodně podobný, ale spát pujdu jen večer.

Opět nebude tenhle článek navazovat na začátek mého pobytu, ale vrhneme se rovnou do přítomnosti. Teda vlastně minulosti. A ne na moje první dny tady, ale na včerejšek. Nyní jsem tu přesně 3 týdny. Přijde mi to jako mnohem déle.
Co se dělo včera?
Byla jsem totálně fyzicky i psychicky vyčerpaná.
Proč?

3.10.

3. října 2015 v 22:27 Německo

Fuhh...tak asi v mých článkách v rubrice Německo nebudou navazovat články tak, jak jsem si představovala. Ve včerejšim článku jsem se vracela o 14 dní zpět, ale teď napíšu aktuální příhodu, protože se chci vypsat ze situace, která probíhala před chviličkou.

Vlastně nic zvláštního. Jen jsem měla zas hlídat Kubička (1 rok). Rozdíl byl v tom, že jsem ho měla uložit i ke spánku, protože rodiče s tím starším jeli k dědovi a měli se vrátit později.
To zmáknu, říkala jsem si. Kubíček je zlatý dítě. Vážně jsem snad lepší nemohla mít. Skoro nepláče, pořád se směje. Je rozkošnej.

Šla jsem s nim jako obvykle na procházku do zdejšího parku. Jezdila jsem s kočárkem, dokud mi neusnul. Po 40 minutách, když se to povedlo, jsem si sedla na lavičku. Bylo 17. hod. a Jana mi napsala, že už odjíždějí, tak ať dam Kubíčkovi polívku, kterou má připravenou, udělám mu ještě vajíčka a na závěr ať si pošmákne na jogurtíku. Dobře.

Když se probudil, jela jsem domu a udělala, co mi Jana zadala. Kubíček se konečně pořádně napapal. Snědl celou polívku i 2 míchaný vajíčka. Z jogurtíku jen ochutnal. Ale i to je velký úspěch, protože měl do včera horečky a ještě dnes na oběd nechtěl moc papat.
Hrála jsem si s nim, poklízela...vše OK.

Když se však blížila 20. hod. a já s ním měla jít nahoru do pokoje, přebalit, převléknout, pohrát si a uložit ke spánku, nastala komplikace. Nejdřív to probíhalo nadějně. Byl veselý. Jenže když jsem ho ve 21. hod. zabalila do takovýho spacáčku, ve kterym spinká, začal plakat. Vyndala jsem ho teda a zpívala mu pomalý písničky, abych ho uklinbala. Jenže byl neklidnej. Hledal maminku. Pořád mi ručičkou ukazoval, že chce jít do kuchyně. Tak jsme šli. Pak do mého pokoje. Pohoupat na koníčkovi. Byl mrzutý a vytřeštěný. Pokaždý, když jsem se pokusila ho nenapádně uložit třeba jen k sobě do postele a číst mu pohádky, nešlo to. Chtěl maminku. Tak jsem teda Janě psala, jak to vypadá. Naštěstí to nebyl problém. Asi se to dalo čekat, když je tak malinkej, zná mě 14 dní a hlídala jsem ho poprvý večer, kdy je zvyklej na maminku, která ho uspává.
No. Tak to mám za sebou. Už leží v postýlce a v tý samý místnosti jeho maminka.
Uf.


2.10.

2. října 2015 v 22:59 Německo

ahojaa..
tak se čtrnáctidenním zpožděním:

První den - přivítání s rodinou


Jela jsem autem, s sebou 2 kufry a velkou tašku. Řídil děda, vedle něj seděla máma a za ní já. Jeli jsme podle navigace, kterou jsme použili až ve městě, do kterého jsme jeli. I s tou navigací jsme bloudili, protože jí děda neměl aktualizovanou a název ulice rodiny, ke kterým jsem jela, byl nový, takže v navigaci nebyl. Volala jsem ženě dvou dětí, ke které jsme jeli. I po jejím vysvětlení jsme místo nenašli. Zdálo se nám to tu jako hrozný bludiště. Navíc ulice označeny jinak, než jak jsme zvyklí v Čechách... Cítila jsem se hrozně nemožně. Nejsme schopní podle jejího vysvětlení místo najít. Nakonec jsme počkali u školky a ona za námi zajela. Bylo to kousíček od jejího domu, avšak když jsme se na název ulice ptali dvou zdejších obyvatel, neznali jej. Jak to tu s mým orientačním smyslem zvládnu? Musim si co nejdřív zařídit internet, abych mohla využívat mapy!
Poznám jí? Pozná ona mě? Vrtalo mi hlavou.
Když jsme viděli přijíždět auto a v něm paní, která se na nás usmívala, věděla jsem, že je to ona, protože jsem jí viděla i na fotce, sice rozmazanou, ale podoba tam byla. Od pohledu sympatická paní. Podaly jsme si ruce a přivítaly se. Jeli jsme klikatými uličkami za ní, až jsme dojeli k domu. Děda s mámou mi pomohli vyndat věci. Ta paní - budu jí zde nazývat Jana - náhradní Mutti - vzala do náruče staršího 4,5 letého synka (Štefan), který ji objal kolem krku a bylo vidět, že se stydí. Šla jsem k němu, že ho moc ráda poznávám a že se těším, až si spolu budeme hrát. Předala jsem mu puzzle a draka - dárky, který jsem mu přivezla. Prošla jsem krátkou chodbou a po otevření dveří spatřila velkou místnost, ve které byl propojený obývák s kuchyní, u které stál Jany tatínek a v náručí držel ročního chlapečka (Kuba). ,,Tak ťa tu vítám...´´ pověděl mi děda, celkem přísně, ani se neusmál. Připadala jsem si v tu chvíli divně. Asi nemá radost, že tam jde cizí holka. Cítila jsem se smutně. Navíc když jsem měla za chvíli obejmout mámu, svýho dědu a říct jim ahoj...uvidíme se na konci listopadu, teď budu bydlet tady. Bylo mi úzko. Když to teď píšu, derou se mi do očí slzy. Ale nehledejte v tom hlubší důvod. Jsem přecitlivělá a rozbrečí mě jakákoliv maličkost. Jsem tu spokojená. Ale o tom napíšu zas v jiném článku. Teď vám přeji Gute Nacht! :)