10.10.

10. října 2015 v 14:45 |  Německo


dobré odpoledne!

Od 9-12 jsem hlídala a teď mám už jen volno. Měla jsem v plánu si číst, usnout, probudit se ve 4, jít do města, nakoupit co potřebuju, projít se, zajít sama na kafe, jet zpátky domu, na skype, číst si a spát.
No. Bude to hodně podobný, ale spát pujdu jen večer.

Opět nebude tenhle článek navazovat na začátek mého pobytu, ale vrhneme se rovnou do přítomnosti. Teda vlastně minulosti. A ne na moje první dny tady, ale na včerejšek. Nyní jsem tu přesně 3 týdny. Přijde mi to jako mnohem déle.
Co se dělo včera?
Byla jsem totálně fyzicky i psychicky vyčerpaná.
Proč?


Dopoledne jsem hlídala oba chlapečky. Překvapuje mě, že to s tím ročním zvládám úplně v pohodě. Ale jakmile mám hlídat oba dva, jsem trošku neschopná. Tedy záleží na situaci, lépe řečeno, jakou má Štefan náladu. Bývá totiž často mrzutý a na mě opravdu zlý. Snažím se věnovat oběma stejně, aby se druhý necítil odstrčený, jenže to prostě nejde. Kuba neustále vyžaduje být u mě a vzhledem k tomu, že je mu rok, musím s ním být víc a dohlížet na něho intenzivněji. Mám pocit, že Štefan žárlí. Kdykoliv je možnost, mazlím se s oběma nebo se snažim zabavit mladšího knihou a s druhým blbnu...ale ne vždy to takhle jde. A když chce potom ten mladší nějakou hračku, ten starší mu jí naschvál vezme. Takže mladší začne plakat. Jana mi řekla, že mám vždy tomu staršímu vše vysvětlit a on to pochopí. Takže mu s klidem vysvětluju, že si tu hračku vzal Kuba první, tak proč mu jí bere? Že jemu by se přeci taky nelíbilo, kdyby mu on něco vzal. Jenže v tu chvíli na mě Štefan začne ječet a mlátí mě. Podívam se na něj a snažím se mu říct co nejvíc důrazně, ale zároveň nekřičím, že takhle se ke mě nemůže chovat. Že já na něho taky neřvu a nemlátím ho. Že mě to bolí. No nepomáhá to. Myslim, že problém je v tom, že ve mně nemá autoritu, což je způsobené jak mnou, tak i Janiným chováním. Oni mají s manželem takovou volnější výchovu a ve všem daj dítěti vybrat, jeho názory berou vážně, moc nezakazujou, ale hranice nastavené mají. Jejich výchova se mi líbí a říkám si, že bych chtěla jednou svoje děti taky takhle vychovávat. Ale přesto je můj názor takový, že někdy je to přehnané. Jenže je to jejich věc, jsou to jejich děti a já jim do toho nekecám a postupuju k dětem stejně jako oni.
Když jsem tu byla první dny a připravovala jsem Štefanovi svačinu, hledala jsem dozičku, o které mi Jana na začátku řekla. Je to modrá pikslička s jeho jménem, do které udělám ráno takovou svačinu, kterou si přeje. Většinou chleba s máslem.
Jenže. Tentokrát, když už jsem měla svačinu hotovou, jsem nemohla onu dozičku najít. Mají jich však v šuplíku plno jiných a podobných, tak jsem vzala jinou, taky modrou, ale bez jména a trochu větší.
Když ráno chlapeček přišel do kuchyně, povídám mu: Štefi, nevíš, kam se vytratila tvoje dozička, kterou nosíváš do školky? Nemohla jsem jí najít a tak jsem dala sváču do téhle, ano?
Začal příšerně ječet, že tuhle nechce.
Jana vzala jinou, stejně malou, jako byla tamta. Ale on, že neni podepsaná. Tak jsem vzala papírek, napsala na něho jeho jméno a izolepou jej přilepila.
Problém vyřešen.
Jiný den, než šel do školky, začal si hrát s míčkem. Měl ještě chvilku času. V místnosti byla i Jana. Když se míček zakutálel ke mně, odcvrnkla jsem ho zpátky Štefanovi. Pak zase on mně, já jemu...přerušila mě Jana: Ráno si nehrajeme, protože by pak nechtěl odejít do školky. A koukla se na mě přísně. Ok.
Myslim, že díky těmto situacím, kdy ze mě Jana před Štefanem udělá někoho, kdo musí poslouchat stejně jako oni, ukazuje jim, že vlastně jedinej, koho se musí poslouchat, je ona. Štefan si ze mě tedy nic nedělá. A když se mu něco nelíbí, ihned to nahlásí mamince. Včera mi Jana shodila autoritu zas. Bylo to večer, po tom šílenym dni, kdy jsem se venku při čekání na malého, až se probudí, neubránila slzám. Pak mě začala bolet hlava, chtělo se mi zvracet. Vzala jsem si prášek a bylo to ok.
No, měla jsem je totiž hlídat večer. Naštěstí jen toho mladšího, protože jim přijeli starší sourozenci, kteří vzali Štefana do města. Jana mi řekla, že ho pak daj i spinkat, takže se mam postarat jen o toho mladšího a oni se s manželem vrátěj v 9 večer. Štefana dovezli v půl 8. a spát nechtěl, tak ho dovedli za mnou a odjeli. Chtěl si ještě hrát, tak mu povídám: Dobře Štefi, budeme si teda chvilku hrát, ale pak půjdeš spinkat, protože už je hodně hodin. Chtěl, abych mu podala autodráhu. Hrál si s ní. A pak chtěl, abych mu rozbalila tu novou hračku, kterou mu sourozenci koupili. Říkám mu, že už uplynul čas a budeme muset jít do postele. Ale že zejtra se na to podíváme a budeme si hrát. Věděla jsem totiž, že kdybych mu to rozbalila, do postele bych ho nedostala. Samozřejmě vyváděl. Zhluboka jsem se nadechla, vzala hračku, dala ji na místo, kam nedosáhl a řekla mu, že tamhle má autodráhu, se kterou si chtěl hrát a že za chvilku jdeme. Po krátké době byl ok. Šli jsme pak do pokoje, kde jsem jim četla pohádky. Štefan byl najednou uplný zlatíčko. Opřel mi hlavičku o rameno. Kuba si hrál. Pak si chtěl Štefan ještě jezdit s autíčkama. Využila jsem příležitosti, že je Kuba zabavenej a věnovala se Štefanovi. Vypadal hrozně spokojeně a smál se.
Za chvilinku přišla Jana. První, co ze Štefana vypadlo, bylo, že jsem mu nechtěla dovolit otevřít tu hračku. Tak běž za tatínkem, ať ti to otevře... Odpověděla mu Jana.
Paráda.
Řekla jsem jí, že jdu spát a šla se Štefanem do kuchyně, kde byl i táta. Ten mi děkoval za hlídání a usmíval se. Je moc milý. Štefanovi řekl, že to jen rozbalej, ale hrát si s tim bude až zejtra. Tak jsem přitakala, že jo. Pak jim povídám dobrou noc a Štefan mě objal a dal mi pusinku. Tak, tohle mě dostalo. Bylo to snad poprvý, co se ke mně před rodičem takhle zachoval. A poprvý, co mi dal sám od sebe pusinku na dobrou noc. Většinou se totiž kouká s tátou na pohádku a ignoruje mě. Měla jsem radost. Do toho jsem zjistila, že mi Jana dala za tenhle týden ještě navíc nějaký peníze. Odcházela jsem do pokoje s radostným pocitem. :D Tak aspoň něco. A to jsou ty důvody, proč budu bojovat!

Ps: Kdybyste měli nějaký výhrady z hlediska mýho přístupu k dětem, napiště mi to. Díky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rezzy Rezzy | Web | 10. října 2015 v 14:57 | Reagovat

Tyjo, já tě vážně obdivuju jak to zvládáš :) Nedokážu si představit, že bych takhle fungovala jako ty, bylo by to pro mě hrozně psychický náročné. Jsi hrozně šikovná a přijde mi, že to s dětmi fakt umíš a myslím, že tvůj přístup je fajn :) Mě čeká brzy ta brigáda ve školce, budou to jen dvě hodinky týdně, ale už teď se bojím, jak to budu zvládat, bojím se, že děti budou zlobit, že je nebudu umět zaujmout apod...

2 Lucie Lucie | Web | 10. října 2015 v 17:19 | Reagovat

Jak to popisuješ, tak tě opravdu obdivuju, že to tak zvládáš! Já bych tvýmu přístupu k dětem nevytkla vůbec nic, naopak!
Sama sebe si v takových situacích neumím vůbec představit. Dvě malé děti najednou bych asi nezvládla uhlídat, hodně bych se toho bála.
Ty si vedeš skvěle!
Akorát mě mrzí, že ti Jana tu autoritu takhle snižuje. Neměla by ti to říkat před dětma (alespoň před Štefanem ne), ale někde stranou. Navíc si myslím, že jsi nic neprovedla a že její reakce u toho míčku byla trochu přehnaná.
A to s tou novou hračkou jsi myslela taky dobře... chápu, že byl natěšený na ní, ale do rána by to vydržel... a když už byl pak v klidu... mohla tě Jana podpořit.
Ale ten konec se mi moc líbí, to bylo i od Štefana krásný... je vidět, že tě má rád. :) Jen je ještě malý, tak zlobí.. jako většina dětí. :) A hlavně je z té výchovy asi zvyklý na to, že co chce, to má.
Ale je vidět, že si děti získáváš a určitě to bude časem jen a jen lepší. :)

Děkuju moc za ten komentář, opravdu!!!
Já si sama nevím rady... a jsem ráda, že jsi se k tomu vyjádřila.
A hlavně - úplně přesně víš, o čem píšu! Já taky neměla tušení, že jsi to měla takhle... :( Musel to být šíleně těžký krok... ukončit ty vztahy.
Jsi hodná a mně pomáhá i tohle, ten komentář.. už jen takový ten pocit, že se s tím "neperu" sama a někdo další to ví. :))
Vím, že to dál nemá smysl, no... akorát se trápím a jsem na něj přehnaně hnusná... což ani nemám v povaze. Pak i on musí vycítit, že to není úplně ok...
Jinak já si myslím, že by reagoval na to přátelství ze začátku určitě negativně. Jako tvoji bývalí partneři. Což na začátku bych právě potřebovala, aby mě hned nevyhodil z bytu a aby to bral trochu jinak... ale tak časem si myslím, že by se s tím taky srovnal a bylo by to v pohodě. Nejhorší je, že jsem jeho první holka... a po takový době to "jen tak" ukončit... opravdu nevím. Už plánuje, jak si po ukončení mojí školy budeme žít, jak konečně začnu pracovat... těší se na to... a tím, jak čas utíká, se to blíží... a já jsem tak trochu v háji, protože bych měla jednat co nejdřív. :/
Kdysi mi řekl:"Hlavně se se mnou nerozcházej až doděláš školu, jo? Hlavně to ne..."
A mě zbývá kolik? Nějakých 8-9 měsíců.
Ta rada je fajn... vím, že bych se tím i měla řídit, ale je to těžký.
Strach mám velkej. :( :D

3 Melly Melly | Web | 10. října 2015 v 17:39 | Reagovat

Jsi skvělá! Drž se takhle nadále, ono to asi ze začátku je prostě těžké, ale vypadá to, že to snad nebude postupem času tak zlé:) A hlavně si to tam i užívej, když máš volno:P (dočkáme se nějakého článku o tvém volném čase, co podnikáš a tak?:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama