2.10.

2. října 2015 v 22:59 |  Německo

ahojaa..
tak se čtrnáctidenním zpožděním:

První den - přivítání s rodinou


Jela jsem autem, s sebou 2 kufry a velkou tašku. Řídil děda, vedle něj seděla máma a za ní já. Jeli jsme podle navigace, kterou jsme použili až ve městě, do kterého jsme jeli. I s tou navigací jsme bloudili, protože jí děda neměl aktualizovanou a název ulice rodiny, ke kterým jsem jela, byl nový, takže v navigaci nebyl. Volala jsem ženě dvou dětí, ke které jsme jeli. I po jejím vysvětlení jsme místo nenašli. Zdálo se nám to tu jako hrozný bludiště. Navíc ulice označeny jinak, než jak jsme zvyklí v Čechách... Cítila jsem se hrozně nemožně. Nejsme schopní podle jejího vysvětlení místo najít. Nakonec jsme počkali u školky a ona za námi zajela. Bylo to kousíček od jejího domu, avšak když jsme se na název ulice ptali dvou zdejších obyvatel, neznali jej. Jak to tu s mým orientačním smyslem zvládnu? Musim si co nejdřív zařídit internet, abych mohla využívat mapy!
Poznám jí? Pozná ona mě? Vrtalo mi hlavou.
Když jsme viděli přijíždět auto a v něm paní, která se na nás usmívala, věděla jsem, že je to ona, protože jsem jí viděla i na fotce, sice rozmazanou, ale podoba tam byla. Od pohledu sympatická paní. Podaly jsme si ruce a přivítaly se. Jeli jsme klikatými uličkami za ní, až jsme dojeli k domu. Děda s mámou mi pomohli vyndat věci. Ta paní - budu jí zde nazývat Jana - náhradní Mutti - vzala do náruče staršího 4,5 letého synka (Štefan), který ji objal kolem krku a bylo vidět, že se stydí. Šla jsem k němu, že ho moc ráda poznávám a že se těším, až si spolu budeme hrát. Předala jsem mu puzzle a draka - dárky, který jsem mu přivezla. Prošla jsem krátkou chodbou a po otevření dveří spatřila velkou místnost, ve které byl propojený obývák s kuchyní, u které stál Jany tatínek a v náručí držel ročního chlapečka (Kuba). ,,Tak ťa tu vítám...´´ pověděl mi děda, celkem přísně, ani se neusmál. Připadala jsem si v tu chvíli divně. Asi nemá radost, že tam jde cizí holka. Cítila jsem se smutně. Navíc když jsem měla za chvíli obejmout mámu, svýho dědu a říct jim ahoj...uvidíme se na konci listopadu, teď budu bydlet tady. Bylo mi úzko. Když to teď píšu, derou se mi do očí slzy. Ale nehledejte v tom hlubší důvod. Jsem přecitlivělá a rozbrečí mě jakákoliv maličkost. Jsem tu spokojená. Ale o tom napíšu zas v jiném článku. Teď vám přeji Gute Nacht! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rezzy Rezzy | Web | 3. října 2015 v 7:01 | Reagovat

Tyjo, tak přivítání máš za sebou, to je pecka :) Snad ten děda nebude nějaký protivný. Já tě hrozně obdivuju, že do toho jdeš, já bych to nedala. Moc ti držím palce :)

2 Rezzy Rezzy | Web | 3. října 2015 v 7:01 | Reagovat

Jo teď se koukám, to je psáno se čtrnáctidenním zpožděním nebo jsem to blbě pochopila? :D

3 Rezzy Rezzy | Web | 3. října 2015 v 7:04 | Reagovat

Jo už to chápu, se omlouvám, já jsem dneska skoro nespala a jsem nějaká pomatená :D Takže jestli je děda protivný nebo ne, to už asi víš. Doufám, že teda není :) Moc se těším na další články, zajímá mě to, přijde mi to prostě neuvěřitelné :)

4 Rezzy Rezzy | Web | 3. října 2015 v 14:05 | Reagovat

Děkuji za milý komentář :) V kapele hraju na klávesy. Myslela jsem, že mě učitel včera zaškrtí, ale měl velkou trpělivost naštěstí :D
Ty myšlenky nemám odmala. Brzy to budou dva roky, co u mě propukla psychóza, takže halucinace, různé bludy... A ještě bereš antidepresiva nebo už je nepotřebuješ? Já teď beru 5-6 léků :(

5 Melly Melly | Web | 3. října 2015 v 16:48 | Reagovat

Tak to jste museli mít zábavné to bloudění:) A její dědeček tam bude pořád? Zvykl si už na Tebe?

6 Hann❤ Hann❤ | Web | 3. října 2015 v 19:01 | Reagovat

To znám. Já také nemám moc dobrý orientační smysl a jak jsem se ztratila v Anglii no pecička. Všechny domy stejné tomu taky nepomohli:D jinak držím palce, já jsem vždycky tak nervözní, že bych se ani nedomluvila:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama